Kolesové parníky a vory na řece
Život na Mississippi (Díl 1.)

Mnoho modelářů staví oblíbený parník Mississippi od firmy Artesania Latina nebo Mississippi od Occre. Je mnoho lidí, kteří řeku Mississippi viděli na vlastní oči. Mnozí o ní jen četli nebo viděli ve filmu. Všem však učarovala její majestátnost a rozmanitost každodenního života. V několika pokračováních tohoto seriálu, jehož název jsme si vypůjčili od Mark Twaina, přineseme několik širších a souvisejících pohledů na parníky na řece Mississippi. Budeme-li znát důležité nebo i drobné okolnosti každodenní plavby parníků na Mississippi, bude naše radost z postaveného modelu této americké ikony úplná. To co stavíme není jen bezduchý model lodi a soubor slepených dílů, je to uchování prchavých okamžiků z života lidí a lodí, je to záchrana vzpomínek na předměty, které již nenávratně zmizely.

Na přelom 18. a 19 století. Se ekonomika Spojených států prudce rozvíjela, stavěly se železnice, silnice, mosty a budovy. To vše vyvolalo obrovskou potřebu dřeva. Dřeva měla země dostatek, avšak jak je dopravit na potřebné místo? Nabízelo se ideální řešení. Velká řeka Mississippi s řadou přítoků tekoucí přes celé Spojené státy od severu až na jih do Mexického zálivu splňovala vše co bylo potřeba.

Rozsáhlé borové lesy v Minnesotě a Wisconsinu se staly bohatým zdrojem kvalitního dřeva a uzavřená smlouva s indiány zajistila podmínky pro nerušenou těžbu. Vytěžené kmeny se stahovaly k řece kde se svázaly do vorů a poté se splavovaly po proudu řeky někdy až do St. Louis. Postupem času se tato činnost rozvinula do té míry, že např. v roce 1857 jen ve Wisconsinu pracovalo na 3000 vorařů.
V cílové lokalitě plavci nastoupili na kolesový parník, který je odvezl proti proudu na místo těžby. Pokácené kmeny stromů nebo později již nařezaná kulatina byla svazovaná těsně k sobě do větších celků. Tyto pak byly spojovány do řetězců o šířce 5 až 6 metrů a délce kolem 150 m. Řízení takového celku se provádělo pomocí vesel a bylo fyzicky velice náročné.
Posádka žila na voru, takže pro cestu na řece si obvykle postavila malý přístřešek vyrobený z hrubých prken, kde muži zasedali k jídlu. Na řece byl čilý provoz.
Po proudu se plavilo mnoho velkých vorů a mezi nimi se proplétala řada parníků s cestujícími a ostatním nákladem.

Vory měly jen omezenou manévrovací schopnost a proto na voru byla neustále držena strážní služba, která měla hlavně v noci za úkol světlem upozornit kolem projíždějící parníky na nebezpečí srážky s nízkým vorem.
Mzda voraře za jednu jízdu se pohybovala v rozmezí 70 až 125 dolarů.
S postupem doby se celé odvětví stále více a více rozvíjelo, podél řeky vznikaly pily, které zpracovávaly dopravenou kulatinu. Vývoj se nezastavil ani u konstrukce vorů, kde se rozvíjely především techniky řízení těchto velkých celků.
Rovněž role parníků se změnila. Konstrukce těchto lodí pokročila a staly většími s výkonným pohonem. Bylo možno je nasadit na vlečení nebo tlačení vorů. Tento způsob dopravy byl rychlejší, protože rychlost voru je menší než rychlost proudící vody a výkonnější. S taženými nebo tlačenými vory se také lépe manévrovalo. Říční parníky tak plnily další důležité úkoly v rozvoji amerického vnitrozemí.

Podrobnosti o modelu kolesového parníku King of Mississippi od firmy Artesania Latina jsou uvedeny na kartě výrobku.
Detaily stavebnice modelu kolesového parníku Mississippi od firmy Occre jsou uvedeny zde.
Autor ilustrací: John Stobart